Náš výlet na Sicílii se nám ze začátku nějak nedařil. 3 dny před odjezdem ochořela čtvrtina osádky a proto se ještě v den odjezdu nevědělo kdo a s jakým autem se vlastně pojede. Nakonec nás zbylo sedm, což není úplně ideální na naplnění auta. Měli jsme štěstí, že jsme se rozhodli jet dvěma auty a ne jednou doávkou, protože hned za hranicemi nás zastavila německá policie a důkladně si nás prohlížela. Asi jsme byli už na první pohled něčím podezření, možná naše „nenápadná“ dodávka s obrázkama opičáků (Paraevoluce) a rogalem na střeše se jim nelíbila.
Ráno jsme se zastvili v Bassanu, ale jen abychom se pokochali Monte Grapou, na létání to asi nebude, snad na dalším místě, které máme cestou. Ale ani v Assissi to nevypadá moc letově a tak míříme alespoň za turistikou. Assissi je historické městečko z 12. století plné křivolakých uliček a s velikým hradem. Po procházce nám trochu vyhládlo a tak jsme se začali pídit po pizzerii, ale jak se zdá najít v Itálii pizzerii je nadlidský úkol. Všechny otvírají až po 7 nebo 8.
A tak jsme povečeřeli až v Cassinu na přisávačce konzervy z vlastní zahrádky. Náš „kemp“ byl už osídlen Slováky a tak se družilo až do rána. Ale ráno všichni naběhli natěšení na první let. Mirka se tu naposled povozila na svém Corsarovi a hned také vyzkoušela nový padáček od Zjefa.
Odpoledne jsme zabalili a hned vyrazili. Ještě dnes v noci chceme dorazit na trajekt. A zdá se že máme více štěstí než rozumu. Koupili jsme lístky a za 5 minut se jelo. Než jsme dojeli do Messiny dostali jsme sms že další auto, které se mělo naší výpravy účastnit už našlo parkoviště k táboření asi 30 km dál po pobřeží.
Prvním terén, který bysme chtěli navštívit je kousek od městečka Taormina kopec s názvem Monte Veneretta. Cesta na start je téměř zasypaná sesutým kamením a proto necháváme auta a Česťu s Mirkou na hradě. Výstup na start byl náročný dlouhým strmým kopcem, ale výhled stál za to. Je vidět zasněžená Etna a na druhou stranu dlouhé pobřeží. Přistávačka je pláži u vesnice Letoianni. Po přistání většina neodolala a šla se vykoupat, ale voda byla strašně studená.
Další naší zastávkou byla Etna, dominanta celé Sicílie. Etna měří 3323 m, my jsme vyjeli do 1900 m ke stanici lanovky. Kolem nás jsou jen nekonečná lávová pole, sníh a zima. V roce 2003 tudy při erupci tekla láva a smetla horní stanici lanovky. V 6 ráno se Kája s Honzou rozhodli že vezmou padáky a že musí lítat, protože to bylo napsané na seznamu letových míst, které jsme našli na internetu. Nemyslím si že když někde někdo jednou letěl, že se musí jednat hned o letové místo. Toto nadšení je přešlo u horní stanice lanovky, kde složili padáky a šli dál pěšky. Ale ani my na dolní stanici lanovky jsme se nenudili. Jitka si při sbírání kamínků podvrkla koleno a tak jsme zaměstnali místní zdravotníky a policistu. S Kájou a Honzou už jsme dávno ztratili spojení vysílačkou a tak jim necháváme vzkaz za stěračem.
Druhé auto vyráží do města kde Jitku ošetří. A my jedeme do Enny na další terén do vnitrozemí, kde se později všichni sejdeme. Městečko leží na skále uprostřed planiny. Není velké a obejít se dá za hodinku. Obešli jsme ho asi třikrát, ale terén, který tu měl být a na internetu byl výborně popsaný tu prostě není.
Další naší zastávkou bude Partinico ležící u pobřeží asi 40 km západně od Palerma. Cesta nám rychle ubíhá. Kocháme se krajinou, posádka vypráví historky z natáčení a Česťa s Mirkou učí Zjefa prostonárodní písně. Startovačka na Partinicu se nachází těsně pod vrcholem, ale musí se projít kousek přes starý kemp. Tak proto jsme to asi za tmy nemohli najít.
Pěkné polétání, jen s přistáním byl drobný problém. Přistávačka, kterou jsme na internetu našli byl soukromý pozemek a když majitel zjistil že s námi není žádný ital a že jsou to informace stažené z internetu, chtěl volat policii, ale nakonec se vše vyřešilo. Honza Zjef měl let s malým mezipřistáním na strmém kopci, protože chytil špičkou padáku o strom a tak si u svého nového Gradientu natrhl jeden dílek komory u náběžky. Večer jsme strávili v pizzerii ve městě, kde jsme sehnali jednoho z místních padáčkářů. A jak večer plynul a víno pilo dozvěděli jsme se že na celé Sicílii je asi 50 padáčkářů a proto starty nejsou nijak upravované a informace z stažené z internetu si trochu zapřeháněly.
Druhý den jsme vyrazili podle doporučení místního směr Trapani – Fuglatore – Umari – Borgo Fazio – u fontány doleva – do kopce, do kopce, do kopce směr Montana Grande. Montana Grande je zalesněný kopec s tisíci uzounkých cestiček a desítkami kamenitých průseků na všechny strany. Co přesně se má považovat za start můžeme jen hádat. Po dlouhém váhání a podivných figurách na startu a klepancích šlo hlavně o slety. Česťa se na rogalu chvíli posvahoval na hraně, ale Mirka si let pochvalovala. Co se týká svážení auta nedoporučuji nechat svážet auto někomu kdo neumí dobře řídit a navíc couvat s Tranzitem po úzké hrbaté cestě, protože všechny cesty vypadají stejně a snadno zajedete kam nechcete. Mohlo by se vám třeba stát, jako Petrovi, že si budete muset udělat výšlap až nahoru a svést auto sám. (Tak to byl můj nejhorší zážitek ze Sicílie.)
Protože na tomto kopci chtěla zůstat jen Mirka a ostatní ne, pokračovali jsme do Trapani, nejzápadnějšího města na Sicílii, města s mafiálnsou minulostí. Noční prohlídka osvětleného města. A ráno jsme vyrazili na výběžek San Vito lo Capo. Cestou, asi 10 km od trapani jsme viděli krásnou skálu u moře s ukazatelem k jeskyni Grotte Mangiapane a tak jsme se jeli podívat. Byl to skanzen ve skále. Kamenné domy, škola uvnitř skály, stará pec, palmy, roztomilé chundelaté štěně a krásné pobřeží. Startovačka se nahází v polovině cesty ze San Vito lo Capo do Národního parku. Cesta je pro Tranzita nesjízdná a tak musíme jít pěšky. Bohužel moc foukalo, ale výhled na pláž s tyrkysovým mořem byl krásný
Poslední večer na Sicílii jsme strávili na pláži u Patti, asi 50 km od trajektu. Ráno jsme se vykoupali v moři a vyrazili na start. Při výjezdu jsme měli několikrát problém v zatáčce, které byly v takovém úhlu že se nedali vyjet na jeden pokus a navíc v takovém sklonu, že se autíčko nechtělo rozjet a tak jsme museli vyskákat a tlačit. Startuje se od vysílače a nebo od hradu.
Protože bylo jaro, celá startovačka byla posetá šafránem a sedmikráskami. A během hodinky byla posetá i lítači. Místní trochu váhali, zda to není moc silné, ale na Čechy asi není žádné počasí až tak špatné. A tak se lítalo.
A to byla poslední lítací tečka na Sicílii. Cestou domů jsme se ještě zastavili v San Donatu, kde je rogalistická startovačka a ohromná přistávačka. Česťa ale udělal při přistání špatný rozpočet a přistával na druhou stranu silnice, kde zlomil trapézu a rozbil si koleno. Mezitím než jsme ho ošetřili, vyzvedli jsme Káju, který letěl za město. Ráno jsme vyrazili hodně časně a jeli na Monte Cuclo.
Na startovačku vede pěkná silnice a má krásnou travnatou plochu hned vedle silnice. Za startovištěm je náhorní plošina s několika údolími odkud jde vítr, který se na rozhraní přetlačuje s termikou. Peťa se Zjefem se vypracovali až nad vrcholek. Odpoledne se ale na startu tak rozfoukalo, že už nebylo možné startovat. Všichni, až na Káju přistávají na přistávačce, jak bylo domluveno. Toho vyzvedáváme cestou. Míříme směr Čechy a „Jezevčíkovi“ začínají zlobit brzdy. Další den jsme se ještě stavili na Monte Grappě a míříme k domovu. V Prachaticích při vykládámí Česti s Mirkou jsme zjistili, že z „Jezevčíka“ teče olej a protože to nešlo opravit, odvezl nás v noci do Tábora Česťa. Ráno našel Petr opraváře. Na některé cesty bude asi naše autíčko vzpomínat dlouho. Na Sicílii ve zlém, na Turecko v dobrém (mají nejlepší autoopravny na světě – vodní pumpa) a na Maroko na vždy (toho písku už se nikdy nezbaví).
