Když ze stromů opadá poslední listí přichází správný čas na otázku „kde se dá v zimně létat“. A když přichází předvánoční shon je už nejvyšší čas si na ni odpovědět a nebo uložit padák do jara do skříně. Maroko. Termín – 26. 12. 05 až 14. 1. 06.
A tak to všechno začalo. Sbalili jsme své „batůžky“, poskládali jsme se do 3 dodávek a ujížděli jsme před sněhovou kalamitou z Čech. Vstříc teplu, sluníčku, termice, Sahaře, písku, poznávání exotiky … a sněhové kalamitě – směr Afrika.
První naší zastávkou bylo St. Hilaire ve Francii. Krásné letové místo kde se každoročně na podzim pořádá festival The Icare Coupe. Když jsme přijeli počasí vypadalo podivně, mrzlo, všude ležel sníh. Nakonec jsme na start vyrazili a dobře jsme udělali. Vozit se dalo po celém hřebeni, akorát byla opravdu příšerná zima a po tři čtvrtě hodině jsme byli zralí na rozmrazování.Rychle jsme zabalili a vydali se dál za teplem. Další letové místo, které jsme měli v plánu byla Baza už skoro na jihu Španělska. Je to velký kopec uprostřed plošiny připomínající měsíční krajinu, letový terén je vhodný pro paragliding i rogala. Domorodci si kopec moc chválí a pořádají zde soutěže. Minulý rok jsme si tu pěkně polítali, ale letos bohužel funělo a navíc z druhé strany. A tak jsme pokračovali dál na jih do Granady, kde jsme chtěli strávit Silvestra.
Město Granada leží v údolí pod třítisícovými vrcholky Sierry Nevady. I když má město spoustu památek, kostelů a paláců jako například Alhambru, nejkrásnější místo se skrývá v hájích na předměstí v Santa Fe, kde vyvěrá termální pramen, který má asi 40 °C. Toto místo nenajdete v žádném průvodci ani mapě. Za městem sjedete po neudržované cestě asi desetkrát zahnete doprava a desetkrát doleva a když už jste v háji (olivovém), jedete ještě chvíli rovně a jste tam. Pramen je čistě přírodní, ale má svého správce, který každé ráno přijíždí na svém traktoru. Kromě místních se v termálech schází lidi spousty národností, kteří žijí třeba v karavanech někde v olivových hájích a někteří třeba i v jeskyních 2+1 jako slovák, kterého jsme tu potkali. Nad Granadou v národním parku známě jedno osvědčené letové místo. Cesta na start vede lomem, odkud je pěkný výhled na město. Toto místo se jmenuje El Purche a nachází se nad vesnicí Monachil, kde bydlí Ramon (mistr světa v motorovém paraglidingu). Počasí vypadalo celkem pěkně, ale byla přeci jen zima, takže to byly jen prodloužené sletíky. Ale na to že je prosinec to šlo. Protože v Siera Nevadě je spousta letových terénů, jeli jsme na výlet.
Orgiva je město na jižních svazích Siery Nevady. Toto místo má dvě speciality. Jedno je místní sušená šunka a druhou jsou auta s volantem na „špatné“ straně. Za městem je totiž kolonie trailerů – vyhnanců z Anglie. Toto místo si vryl do paměti hlavně Jirka, kterému tu právě dosloužil výfuk na autě, takže musel využít služeb místního opraváře. Večer jsme udělali večírek a Jirka tu po troše zeleného štěstí nejdříve porozuměl celému světu, ale pak nerozuměl už vůbec ničemu. Nakonec ale druhý den pochopil jediné a to že němá smysl hádat se o ceně za opravu auta s chlápkem z doubledeckeru, který drží v ruce kladivo. A tak zaplatil. Bylo to prostě jeho oblíbené místo. Když jsme do Orgivi přijížděli, nikdo nevěřil, že se tu bude dát někde létat, protože na každém druhém kopci stál les větrných elektráren a foukalo jako sviňa. Ještě desek kilometrů před startem foukalo asi 15 m, proto to většina lidiček vzdala. To byl ale omyl, ty co to nevzdali se výborně povozili nad řečištěm.. Tohle letové místo je schovalé pod Veletou (nejvyšší horou Granady) a má výrazné mikroklima. Převýšení je tu asi 1700 m a přistává se ve vyschlém řečišti v údolí.
Další zastávkou naší cesty byl Almunecar. Letové místo na jižním pobřeží Španělska, bohužel nám nepřálo počasí. Foukalo to opačně a docela ostře. Vyčetli jsme že je v okolí asi pět startovaček. Měli jsme ovšem v záloze ještě dvě další letová místa na zpáteční cestě do Granady, takže jsme se na startovačku v Almunekaru ani nevydali. Ale na prvním místě se stěží dalo stát na startu díky silnému větru a na druhém se nedali otevřít ani dveře od auta. Tak jsme se vrátily zpět domů, do Santa Fe, do termálku, kde jsme strávili Silvestra naložení v horkém prameni a sledování ohňostrojů nad Granadou.
Pryč odtud se nám nechtělo, ale už jsme se těšili na Afriku. Cestou jsme ještě udělali zastávku v národním parku El Torcal, ve skalním městě z bizardních vápencových skal se spoustou jeskyní. Jsou zde 2 prohlídkové trasy, to nejhezčí jsme ale našli mimo ně. Zkamenělinu velkou jako lidská dlaň. I tady se létá, ale neznali jsme ani start ani přistávačku.
Poslední večer v Evropě jsme kempovali v ospalém rozestavěném letovisku. Sluníčko se předvádělo a ukazovalo nám ty nejkrásnější kýčovité západy slunce jaké si dovedete představit. Palmy, moře, rudá obloha, foťáky cvakali.
Jízdenky na trajekt jsme si koupily až v přístavu a se skupinovou slevou. Z Algecirasu do Ceuty trvala plavba jen chviličku.
A je tu Afrika.
Protože výlet nebyl pouze lítací, ale také kukací, první naší zastávkou byl Fes, kolébka marocké kultury. Neuvěřitelné místo, kde se ve středověku zastavil čas. Místní medína má milion úzkých uliček plných lidí, oslíků a stánků se vším možným i nemožným od máty počínaje po uhlí konče. V uličkách se prolínají vůně koření a dřeva s pachy masa a zpracovávaných kůží. V pár obchůdcích pro turisty se prodávají koberce, konvičky, „pravé“ stříbro, vyšívané látky a šátky „made in Paris“, vyráběné v přilehlých dílničkách. Většina krámků ale stále ještě nabízí věci pro domorodce, například čerstvé maso – které čeká na svůj osud v kurníku přímo v řezníkově obchodě. Ve Fesu je několik paláců, mešit a jiných památek, které jsou chráněné UNESCEM, ale běžný turista je asi všechny neobjeví, protože po pár hodinové procházce labyrintem cest, dvorečků a slepých uliček se i GPSka pěkně zapotí, aby poznala kde je. Každý kdo Fes navštíví a vnoří se do chaosu místních uliček prostě musí být nadšený.
Mířili jsme do Sahary a čekala nás stokilometrová silnice bez jediné zatáčky. Pod slovem Sahara si člověk představí písečné duny. Ty ale tvoří jen necelou čtvrtinu saharské pouště. Zbylé území připadá na štěrkové pláně, pusté skalnaté plošiny a vyprahlé hory. Oblastí s největším množstvím písečných dun je v Maroku Erg Chebbi a tam jsme právě měli namířeno. Duny jsou vidět mnoho kilometrů daleko. Už v místě, kde končí „pravá“ silnice (asfaltová) – ve městě Erfoud, asi 20 km odtud. Kromě dun jsme viděli v Erfoudu i opozdilá doprovodná vozidla z „Dakaru“. Přijet o pár dní dřív viděli bysme asi jinou podívanou. Erfoud stejně jako i jiná města v Marouku je ospalá díra kde se neděje skoro nic. V centru v medině je tržiště kudy prochází ženy zahalené v šátcích a kde posedávají ospalí prodavači. Neturistická města v Maroku jsou šedivá, plná písku a barvu jim dodávají snad jen palmové háje.
Písečné duny zblízka uchvátí ale každého. Výstup na duny s padákem je opravdu náročný, protože uděláte-li jeden krok vpřed a sjedete půl kroku vzad. Za vyblbnutí to ale stojí. Píseček je teploučký a měkoučký, ale také tak droboučký, že je úplně všude a váš padák na něj bude vzpomínat ještě dlouhé roky. Duna má převýšení asi 160 m, taková saharská Raná. Sahara je vhodná i pro jiné sporty. Co by to bylo za zimu bez bobování.
Kemp jsme si našli v oáze Yasmína. Nechali jsme si připravit tradiční marockou hostinu. Polévka, chleba, tajine (= eintopf ve vysokém hliněném hrnci), ovoce a berberská whisky (= přeslazený mátový čaj). Na oplátku jsme nabídli točené pivo a slivovici. To ocenil jeden z bubeníků, který jako správný muslim „nepije“, ale pod střechou ho Allah nevidí, tak si pár skleniček s námi dal. A tak berbeři budnovali a tancovali a breberky zvědavě vykukovali z kuchyně co se děje. Druhý den bubeníka Allah neviděl, ale také ani nikdo z nás. Rozloučili jsme se s písečkem a velbloudy a jeli dál.
Nejjižnějším místem naší dovolené byla, jen pár desítek kilometrů od alžídských hranic, Zagora. Místo kde ani velbloudi nedávají dobrou noc a konec světa je za rohem. Okolo nehostinné planiny vede 100 km dlouhá kamenitá duna. Toto místo je popisované jako padáčkářský div světa. Člověk ale musí mít zaprvé terénní auto, aby ho někdo vyzvedl tam kde přistane a zadruhé správný vítr aby odstartoval. Ano, ani tady nám počasí nepřálo. Loni jsme tu krásně polítali, foukalo 6 metrů proti, ale letos foukalo to samé do zad.
Někteří lítači začínali už být z počasí trochu nervózní. Jeden, dva pokusy o start z čistého šílenství na kamenitém „nestartu“ a přistání do „civilizace“ kde byl problém uhlídat vybavení a stovky ručiček špinavých berberských dětí. Vojenská základny hned za kopcem. To není zrovna ideální let.
Pokračujeme. Přes Atlas se do Marakeche dá dostat přes dva průsmyky Tizi-n-Tes nebo přes Tizi-n-Tchka. Oba jsou na internetu napsané jako letová místa. Na Tizi-n-Tes se loni v lednu létat dalo, kvetli kytičky, jeden start hned u silnice a druhý asi 5 km pěšky. Přistávali jsme v půli kopce i když by asi nebyl problém letět až do údolí, ale návrt by byl horší. Letos ale ne. Protože už v noci mrzlo a začali se stahovat mračna, vybrali jsme nejrychlejší cestu. Průsmyk Tizi-n-Tchka, 2260 m nad mořem. Nejdříve nás překvapili auta se sněhovou čepicí, která jeli proti nám. Sníh na kaktusech. Pak nás před průsmykem zastavila marocká policie že dál neprojedem, že sněží. Hodně jsme je asi zmátli když jsme ukazovali na naše zimní obudí. Ještě asi nikdy neviděli auto, které má nějaký vzorek, natož zimní. První uvízlá auta. Auto nad strží. Došlo na sněhové řetězy. Naše posádka si vzadu v posteli předčítá knížku, pije slivovici. Posádka se výborně baví. Průsmyk už se blíží. Cestu dolů z průsmyku zablokovali autobusy snažící se vyškrabat nahoru. Posádka se kouluje, marokánci staví sněhulačky. Marokánci se výborně baví. Dojeli jsme do vesnice naprosto ucpané. Kluci si vzali cestářské vesty a jali se řídit provoz. Šťastní řidiči mávají a jásají, ukazují že jsou kluci fakt dobrý, že zamotanou kolonu rozpleli. Policajti uhybají ke kraji, aby naše auta mohli projet. Kluci se opravdu velice baví.
Sněhu ubývá krajina se mění. Přijíždíme do nejvíce navštěvovaného města Marakeche. Náměstí je přecpané stánky s občerstvením. V medině se prohánějí motorky místo oslíků. Ceny jsou pevně dané, ne jako v Zagoře. Z obchůdků už se stává „větnamské“ tržiště. Se smlouváním se můžeme jít vycpat. Nahaněči loví turisty na tančící kobru. Kráse starobylé feské medíně už se zdaleka nevyrovná.
Pokračujeme po pobřeží Atlantiku. Zastavujeme se v Rabatu. Hlavním městě Maroka. Město má několik částí – starou část tvoří medina, hradby a kasbah Oudaia, novou sídliště. Většina památek, ulic a mostů se tu jmenují Hassan nebo Mohammed x-tý.
Kousek za městem je krásná pláž Plage de Nations. Voda byla na leden úžasně teplá, čehož jsme hned využili. Skály byly oblepené mušličkami a gumovým „cosi“, které se hýbalo. No prostě krása. Na 30 m duně nad pláží jsme udělali pár sletíků. Pro změnu ale nefoukalo vůbec nic. Takže jsme hlavně vyklepávali písek. Potkali jsme tu jediného místního padáčkáře a ten nás hned pozval na druhý den k sobě domů a pak nás vzal na kopec. Svůj padák získal Hamid jako dárek od francouzů, kteří u něj 10 dní bydleli. Na místní poměry je bohatý, má malý betonový domek bez oken jen s mřížemi, televizi u které nejde obraz a satelit. Hřebínek, který nám Hamid sliboval měl asi 100 m převýšení a délku 5 km. Asi 2 hodiny jsme čekali na vítr, ale nai po dvou hodinách nefoukalo nic. Na kopci se dalo udržet jen na tandemu v jedné osobě.
Protože už se nám dovolená krátí a počasí se stále kazí, vrcíme se zpět do Evropy. Poslední zastavení v termálku v Santa Fe. A tam se naše auta na čas rozdělila. My jsme projížděli přes oblast La Macha, kde Don Quijot bojoval s větrnými mlýny a přes středověké Toledo. Madridu jsme se obloukem vyhli, aby jsme neuvízly v dopravní zácpě. Se zbytkem expedice jsme se sešli u klášteru Montserat, poblíž Barcelony. Poslední třešničkou na dortu a také poslední zastávkou bylo město Figueres, kde je muzeum jednoho z nejslavnějších španělských malířů Salvatora Dalího. A pak? Pak už jen stovky kilometrů dálnic. Sníh a mráz. A spousta historek plných písku, sluníčka a velbloudů.
